Založit webové stránky nebo eShop
aktualizováno: 01.10.2017 21:54:29 

Ponča‚ Dinky Buddy Hardy Horde a Zorgonny Fitmin

Stezkou vlka 2011 ( 26 - 28. 8. 2011 )

 

S blížícím se koncem prázdnin stoupala i moje nervozita. Byly jsme totiž s Jitkou, Bertíkem a Dinkym přihlášeni na dogtrekking Stezkou vlka. Na jednu stranu jsem se těšila na setkání s kamarády a tradiční přátelskou atmosféru, na druhou stranu jsem měla strach z trati, která byla letos poměrně náročná a dlouhá, jak jsem věděla od Petra, který se podílel na trasování. Předpověď počasí, kdy mělo být asi 35 °C mě taky moc neuklidnila.

Konečně nastal den D a my se vydali do Loučné nad Desnou, kde byla již tradičně základna. Odpoledne nám příjemně uteklo klábosením s kamarády, zpestřením byl i výjezd místních hasičů k dopravní nehodě. Po večerním meetingu jsme zalehli, abychom byli náležitě odpočinutí na sobotu. Startovali jsme těsně po šesté hodině a vydali se na trať dlouho 105,5 km. Hned na začátku jsme měli jít příjemnou vrstevnicovou cestou přes nově zbudovanou sjezdovku v Koutech. Podle mě se jednalo docela o stoupání, ale s tím co nás čekalo dál, se opravdu jednalo o vrstevnicovou cestu. Co jsme vystoupali jsme museli zase sejít a dole v Koutech na nás čekala první kontrola s občerstvením, hlavně minerálka asi přišla všem vhod. Dále jsme pokračovali kolem chaty u Pelikána směr Švýcárna. Stoupání mi připadalo nekonečné, myslela jsem, že nikdy neskončí. Tady se poprve projevil Jitčin orientační talent, kdy nás neomylně nasměrovala na vlevo uhýbající zelenou značku, která nebyla téměř vidět, i když většina šla přímo rovně do kopce. Na Švýcárnu (16,5 km) jsem dorazila na konci svých sil (mám prostě horší začátky). Polévka a kofola nás postavila na nohy, kluci se vykoupali v nádrži u pramínku, nabrali jsme čerstvou vodu a vzhůru na trať. Vlastně dolu, protože nás čekalo prudké klesání směrem k Vysokému vodopádu. Bylo se na co dívat, i když jsme museli dávat pozor, šlo se přes kameny a kořeny, tak aby nedošlo ke zranění. Na konci klesání nás čekal Laďa Černoch na K2(22,5 km) u hotelu Eduald v Albertově. Po krátkém odpočinku jsme pokračovali dál. Po pozvolném začátku nastoupilo prudké stoupání. Jíťa s Dinkym stpupali lehce, za chvilku nám zmizeli z očí. Já jsem se ploužila za nimi jako šnek, krátké úseky chůze střídali přestávky na vydýchání. Uklidňovalo mě, že je nás tam „šneků „ víc. Nahoře na nás čekala zatím odpočatá Jitka a pokračovali jsme. Na Lysém vrchu jsme si dali přestávku a pokračovali směr Lysý vrch a Pásmo Orlíka. (31,5 km). Bylo sice docela teplo, ale naštěstí se šlo hodně lesem a i vody pro psy bylo dost. Ti nevynechali ani jedinou možnost se vykoupat a napít.

Prudké klesání střídalo prudké stoupání na zříceninu Koberštejn a zase prudké klesání dolů. Díky Bertíkovi, který neomylně uhnul vpravo na turistickou značku, jsme nesešly ze správné cesty a kolem půl osme jsme konečně unavení dorazili na K3 (47 km). Kluci dostali večeři a ani my jsme nepohrdly výborným chlebem ze sádlem a na pivo jsem se doslova těšila. Protože jsme věděly, že z K3 se dále pokračuje přes pastvinu s dobytkem, byly jsme rády, že můžeme dál pokračova s Honzou Šedou a jeho neúnavným jezevčíkem Benem. Ve stejném složení jsme došli až na K4 (asi 53 km), už za svitu čelovek, kde nás čekali Petrové s Pončou. To byl náš cíl pro dnešní den. Zalezli jsme kousek od kontroly za křoví, rozdělali bivak a konečně zalehli. Byla teplá noc s miliony hvězdiček na obloze.

Ráno jsme vstávaly později, než jsme měly v úmyslu a kolem páte se vydaly na další etapu stezky. Po asfaltovém úseku (ještě že bylo brzy a nesvítilo sluníčko) jsme pokračovali směr Vrbno pod Pradědem Než jsme se dostaly do lesa, tak jsme trochu zakufrovaly (nedala jsem na Jitku a už to bylo), což mi vzalo dost sil. Ale brzy jsme našly správnou cestu a dorazily do Vrbna (64,5 km). Začínalo být pěkné vedro a my se vydali směr Karlova Studánka. Po cestě se mi začalo zdát, že Berťa chvikami kulhá na zadní levou. Ale pak šel zase normálně, tak jsem si řekla, že se mi asi něco zdálo. V Karlově Studánce (77 km) jsme se usadily v chládku na schodech u obchodu, kluci dostali oběd a my se taky najedly. Seděly jsme docela dlouho, ale krásně jsme si odpočinuly. Když jsme se konečně zvedli, tak Berťa (teď už viditelně) kulhal. Naštěstí byli Petrové s autem asi 10 minut od Karlovy Studánky, tak pro Berťu přijeli a já jsem pokračovala dál už bez psího parťáka. Zamávaly jsme Laďovi Černochovi, který zrovna projížděl kolem a vydali se směr vodopády Bílé Opavy. Samozřejmě si Jíťa vybrala náročnější trasu. Šli s Dinkym napřed a já jsem supěla pomalu za nimi. Potkávala jsem turisty jen tak nalehko a já si připadala se svým 13-ti kilovým batohem jako soumar. Teklo ze mě a litovala jsem, že jsem neskončila s Berťou. Jitku s Dinkym jsem viděla až na Ovčárně. Protože se blížily mraky a byla hlášená bouřka, po krátkém odpočinkyu jsme pokračovali směr Jelení studánka. Nad Malým kotlem jsme odbočili směr Františkova myslivna (89 km). To už jsme věděly, že je to „jen kousek“. Menší problém nastal na rozcestí Zadní hutisko, kde jsme čekali pořadatelské značení, ale díky spolutrekkařům jsme odbočili správně a pokračovali směr cíl.

S blížím se cílem se blížily i mraky. Najednou přišla tmavá mlha a citelně se ochladilo. Doufaly jsem, že ještě nezmoknem a nechytne nás bouřka. Nepříjemným klesáním jsme dorazili do Loučné, kde na nás čekal Petr a doprovodil nás do cíle, kam jsme dorazili kolem osmé hodiny. Pršet začalo asi za 10 minut.

Večer pokračoval již tradiční tombolou a tanečním večerem s Řezníky.

V neděli už bylo jen vyhlášení výsledků. Jitka s Dinkym obsadili 4.místo, já jsem došla mimo pořadí. Dostala jsem však cenu Fair-play.

Letošní trek byl náročný jak trasou, tak extrémním počasím. Ale přežila jsem. Chci poděkovat psím parťákům Dinkymu a Bertíkovi, kteří nás doprovázeli na trati a všem dogtrekkařům, s kterými jsem se míjeli za milou společnost a povzbuzení na trati.

Fotky jsou TADY a kompletní výsledky ZDE

Stopou strejdy Šeráka 2011 ( 22 - 24. 7. 2011 )

Stopou strejdy Šeráka je pro nás docela srdeční záležitost. Táta má totiž zvládnuté všechny ročníky a tak jsme doufali, že tuto šňůru nepřeruší ani letos. Byli jsme zvědaví, jak to půjde protože poslední dogtrek jsme šli přesně před rokem. 
Hned po příjezdu následovalo bouřlivé přivítání od kamarádů, které jsme dlouho neviděli. Hned jsme si s nimi dali jedno a probrali co se za dobu co jsme se neviděli stalo nového :). Čas nám tak pěkně utíkal a po setmění bylo slavnostní zahájení, přečtení slibu dogtrekkaře a taky už tradiční (ž)raut. Na rautu bylo hromadu jídla a každý si mohl vybrat na co měl chuť a dosyta se najíst. Bylo potřeba nabrat síly na trasu. Bohužel toto všechno už bylo za docela silného deště. Spát jsme šli kolem půl jedenácté a modlili jsme se za lepší počasí. 
Ráno nás vzbudil déšť, který nám bubnoval na auto. Vyvenčili jsme kluky a v 6 hodin byla veterinární přejímka. Déšť stále neustával a tak jsme vystartovali až kolem půl osmé za vytrvalého deště. Hned na začátku trasy nás prověřil, stejně jako minulý rok, výstup na Šerák. Tam na nás čekala teplota kolem 3 stupňů, silný vítr a K1. Odtud jsme sestoupili přes Čerňavu do Ostružné. Sestup se rovnal víceméně chůzí v potoce. V Ostružné byla živá K2, kde Bóďa čepoval pivo. Docela nám přišlo vhod, protože nás čekal další ostrý výstup na Smrk. V okolí Smrku opět začlo dosti foukat a chůze tekoucím potokem taky nebyla zrovna příjemná. Odtud jsme se vydali směr Pomezí, kde jak jsme se v cíli dozvěděli skončilo hodně závodníků a vrátili se z5 do Lipové. My jsme ale pokračovali dál směr Lázně - jeseník a Jeskyně na Špičáku, kde byla kontrola. Odtud už to byl jen skok do Písečné, kam jsme dorazili kolem sedmé hodiny. Konečně přestávalo pršet. Tady táta zavolal kolegovi a ten nám poradil kde je nějaká hospoda. Sice to nevypadalo přiliš nadějně, ale nakonec byla otevřená a tak jsme si mohli dát alespoň utopence, několik čajů a mohli pokračovat dál. Cestou na Zlatý chlum už se začínalo docela stmívat a tak jsme kus za rozlednou rozbili tábor a vyspali se. Já úplně v suchu díky pytli půjčenému od Pepy Kamenára. Ráno jsme vstávali až o půl šesté. Začínalo dokonce svítit slunko a tak se mohlo jít lépe, nebýt puchýřů uze včerejška. Každý krok mě bolel a tak jsem ani moc nepřemýšlel. Jediné exponované místo byl sestup strží kolem Šumného potoka, který byl náročný, ale alespoň to znamenalo změnu a nemuseli jsme jít o 5 km delší cestou po asfaltové cyklostezce ( mohli jsme si totiž podle itineráře vybrat.) Od potoka už to bnyl jen kousek do Adolfovic a už jen 5 km do cíle. Ty jsme zvládli už celkem bez problému a ve 13:05 jsme dorazili mdo cíle. Tam nám probrali povinnou výbavu a dostali jsme poukázku na perličku v lázních. Pak už následoval jen odpočinek a probírání dojmů z trati. Kolem půl šesté jsem měl perličku, kam nás vozil Dan Navrátil. Potom jsem se usadil v hospůdce a užíval si, že nic nemusím. Spát jsme šli asi v 11 hodin. 
Ráno jsme už jen vše pobalili a v 10 hodin bylo vyhlášení výsledků. Každý dostal pamětní list. Pro tátu to znamenalo už 8. dokončený ročník a pro mě 3, čímž jsem měl nárok na zisk bronzové plakety, kterou jsem taky dostal.
Letošní šerák byl asi nejtěžší trek co jsem zatím šel. Způsobilo to hlavně páteční počasí, které hromadu účastníků odradilo. Nezbývá než poděkovat Gejzovi a jeho týmu a těšit se na další ročník :). Fotky jsou TADY
 
 
Stopou strejdy Šeráka 2010 ( 23 - 25. 7. 2010 )
Na letošního Šeráka jsme se docela těšili. Jednak jsme dlouho nešli žádný trek a jednak je Šerák tradice a letos se šel už jeho 7. ročník. Táta je s Peťou Dvořákem jediný kdo má všechny ročníky a tak jsme chtěli tuto šňůru udržet. Zároveň jsme měli trochu obavy z počasí, v pátek totiž mělo být až 35 stupňů a v sobotu pro změnu déšť.
Do Lipové - lázní jsme dorazili asi kolem šesté. Docela nás překvapilo jak málo je tu zatím stanů. Hromadu našich kamarádů už tu ale bylo a tak bylo o zábavu postaráno. Jak jsme postavili stan, šli jsme se zaprezentovat. tam jsme dostali itinerář a dozvěděli se, že trasa je kvůli horku zkrácená a to na 81,5 kilometrů, I tak nás čekala poměrně náročná trasa. Nejdřív trasa vedla na Šerák, odtud přes Vozku do Branné a do Starého města pod Sněžníkem, přes Návrší na Králičák, odtud na paprsek a přes Smrk zpět do Lipové. K večeru ještě proběhlo tradiční zahájení, při kterém Junior přečetl slib dogtrekkaře a taky raut, při kterém se najedl snad úplně každý.
Ráno jsme museli vstát už docela brzy. Veterinární kontrola byla už od 6 hodin a všem se jako čas startu počítala 7 hodina. My jsme vystartovali hned kolem sedmé. Já s Bertíkem a táta s Dinkym. Stoupání na Šerák nás pořádně rozehřálo, ale naštěstí se předpovědi počasí nevyplnily a obloha zůstávala zatažená. Na Šeráku jsme dali kofolu a pokračovali dál. Naším dalším záchytným bodem byla K2 před Brannou. Tam na nás čekal Bóďa, Dan Navrátil a další s bečkou piva. Vypili jsme pivko a pokračovali dál. Ve Starém městě jsme plánovali oběd, a měli jsme to ještě 10 kilometrů. Cesta po pastvinách ubíhala rychle a tak jsme už kolem jedné hodiny seděli na zahrádce jedné z hospůdek. Dali jsme si polívku a pořádně si odpočnuli před výstupem na Králičák. Nejdřív jsme ale musli projít Stříbrnicemi a zvládnout "smrták" na Návrší. Tady jsme se naposledy občerstvili a začli stoupat na Králický Sněžník ( 1423 m.n.m - 40 km). Cesta vedla mírným stoupáním a tak se šlo docela dobře. Tady se k nám připojil Junior s Bojarem. Na Králičák jsme dorazili docela v pohodě a na jeho vrcholu si narazili K3. Tady jsme si dali jednu vrcholovou a udělali jsme "vrcholové foto" . Na vrcholu jsme se taky potkali s Broňou Růčku. U pramene Moravy jsme si dali pořádný odpočinek a zanedlouho se vydali směr Paprsek. Podle našich propočtů jsme tam měli dorazit kolem půl jedenácté večer a tak jsme nemohli moc počítat s otevřenou hospodou. I tak to byl ale náš záchytný bod u kterého jsme chtěli bivakovat. Sestup byl docela příjemný a díky přítomnosti Juniora a Broni nebyla nuda. Tady jsme se napojili na trasu Stezky vlka 2008 a tak jsme cestu znali:-). Kousek za Kladským sedlem jsem vytáhli čelovky, ale vzhledem k mlze která padla jsme nic moc neviděli ani s čelovkou. Paprsek se ale blížil a táhl nás jako magnet. Ve 22 hodin jsem konečně na konci cesty viděli světlo. K našemu překvapení bylo pořád otevřeno a obsluha byla ochotná nám dát polívku a pivo, což psychicky zvedlo snad úplně všechny. Taky nám dovolili přespat ve velkém pivním stanu, který stál před chatou. Vzhledem k blížící se bouřce jsme s nadšením přijali. Pršet začalo asi o půlnoci. Přišla hodně silná bouřka, která se několikrát vrátila. Ze střechy stanu tekly potoky,, které pak pokračovaly k nám do spacáků a tak než jsme si toho všimli měli jsme mokro skoro všichni. Z bivaku jsme vycházeli až kolem páté za neustávajícího deště. Během dalších 3 kilometrů už mi v botách čvachtalo. Ale kluci vypadali v pohodě. Těch posledních 20 kilometrů pršelo téměř celou dobu. Všichni už jsme viděli jen cíl, suchý spacák a teplé jídlo. Taky nás držel nahoře Milošův optimismus a slova jak se nám to líbí, baví nás to a prostě si užíváme každý krok :-D Nakonec jsme zvládli tu poslední dvacku docela rychle a cíl jsme překročili kolem 9 hodiny. V cíli nám zapsali čas a zkontrolovali povinnou výbavu. Potom jsme se najedli a zalezli i s klukama do stanu. Berťa se mi vytřel do spacáku a byl spokojený :-D když jsme se kolem druhé vzbudili šli jsme do hospody na výborný guláš, na který jsme dostali stravenku. Na 17:30 jsme dostali poukázku na perličkovou koupel do lázní. Bylo to příjemné uvolnění po náročném treku. Nakonec jsme byli rádi, že Gejza trek zkrátil. Potom už následovalo jen povídání s ostatními. V cíli jsme se dozvěděli, že mokrý spacák měli snad úplně všichni:-)

Ráno jsme sbalili věci a v 10 hodin bylo vyhlášení výsledků taky byly předány bronzové a stříbrné plakety. Gejzovi a jeho týmu nezbývá než poděkovat za nádhernou trasu s minimem asfaltu. Z tohohle dogtreku jsme odjížděli spokojení a už teď se těšíme na 8. ročník :-). Fotky jsou TADY 

Stezkou vlka 2009 ( 28. - 30. 8. 2009)
Do areálu hotelu Otakar nedaleko Svojanova jsme dorazili ve čtvrtek v podvečer v plném počtu. To znamená já, Jíťa, Peťa, Petr, Bertík, Dinky a Ponča. Když jsme postavili stan a zaprezentovali jsme se, přišel čas na posezení s ostatními trekaři. Po nezbytném meetingu jsme zalehli, abychom se vyspali před nadcházejícím trekem(stejně jsem nemohla spát).
Ráno jsme vyrazili na trať ve složení já s Bertíkem, Jíťa s Dinkym a Petr s foťákem jako doprovod. S Pončou zůstal tentokrát jeho páníček Peťa. Vydali jsme se po silnici směr Svojanov, kde jsme hned na začátku obce potkali obrovského bernského salašnického psa Maxe, který se chtěl kamarádit s klukama. Ale panička ho odchytla a musel domů.
Ve Svojanově jsme odbočili ze silnice a čekalo nás první velké stoupání a pohled na hrad Svojanov na protějším kopci. Dále jsme pokračovali dle itineráře. Hlásnice, Nyklovice, rozhledna Horní les(nahoru na rozhlednu vystoupal jen Petr s foťákem, my jsme čekali s klukama dole) a dále do malé vesničky Chlum. A to už bylo pořádné horko, tak jsme uvítali hospůdku s chladivým mokem. Na psy čekala vanička plná čisté vody, která neustále přitékala z hadice. Většina psl tak mohla využít osvěžující sprchu (včetně Dinkyho a Berti). Po občerstvení jsme pokračovali dál směr Vír (ale přehradu jsme minuli). Tam nás čekala první kontrola a snad nejlepší chleba se sádlem a cibulí, který jsem kdy jedla.
Dále jsme pokračovali lesem směr zříceniny Pyšolec a Zubštejn. Na Zubštejně jsem měli plánovanou přestávku, ale nechali jsme se zlákat měkkou trávou a asi na hodinu zalehli v chládku. Bylo vedro, takže jsme odpočinek potřebovali my i psi.
 
Ze Zubštejna jsme se vydali známou trasou do Štěpánova nad Svratkou ( vedla tudy trasa Osamělého vlka, kterou šel Petr s Benem. Berťa byl v té době na dogtrekking moc malý, tak jsme šli jen kousek a právě z Nedvědice na Zubštejn), kde měli psi od domorodců nachystaný plný lavor vody. Protože jsem šli kolem Svratky, psi se vykoupali (Dinky si i zaplaval) a po občerstvení v místní hospůdce jsme pokračovali až k nedaleké Nedvědici, kde byl Laďa Černoch na K2. Pak už nás čekalo jen 13 km k povinnému bivaku. Procházeli jsme přes malé vesničky, kde z nás často měli místí obyvatelé atrakci.Mnoho z nich sedlo na zápraží, sledovalo nás, jak se plahočíme a vyptávali se nás na cíl cesty a na to, odkud jdeme.  Konečně jsme dorazili na bivak, kde nás čekal Peťa s Pončou, kterého tam přivezli pořadatelé autem. Po nezbytném pivu (odtud pivak) jsme usínali při písničkách Řezníků, kteří hráli do brzských ranních hodin a bez kterých bych si Stezku vlka snad ani nedovedla představi.
Spalo se nám dobře, i když se celou noc blýskalo a čekali jsme bouřku. Kluci se asi moc nevyspali, protože nás přece museli hlídat. Probudili jsme se do zamračeného rána. Po pár metrech po startu začalo kapat, po chvilce se spustil liák. Naštěstí asi po 15km přestalo pršet, i když až do odpoledne sem tam kapalo.
 Z bivaku jsme se vydali směrem Kunštát, kde jsme si v místním obchodě koupili snídani,  kluci dostali párky a pořádně jsme se posilnili na další cestu. Z Kunštátu jsme šli na Rudku (jeskyně Blanických rytířů), Nýrov ( K3 s rumnem a chlebem se sádlem), Křetín, přes Jansinov do Vranové a do Olešnice. Tam jsme trochu kufrovali, když jsme u koupaliště neodbočili na zelenou, ale pokračovali kolem Olešnické mlékárny až k rozcestníku až na náměstí. Honem jsme se vrátili zpátky, kde nás kousek od koupaliště čekala poslední kontrola K4.Čekal nás poslední úsek dogtrekkingu.Šlo se nám pěkně. Nebylo moc horko a nepršelo, ideální počásí. Krajina byla pěkná a bylo se na co dívat. Veselka, Kněževes, Dolní Lhota, kopec Studenec a nakonec kostel ve Starém Svojanově a hrad Svojanov. To už jsme byli skoro doma. Zavolali jsme Peťovi, aby nám mohl jít s Pončou naproti. Sešli jsme od hradu Svojanov dolů na silnici, kde na nás čekal berňák Max s hlavou prostrčenou pod plotem. Pozdravili jme ho a vydali se směr hotel Oskar, 2,5 km do cíle. Za Svojanovem ná nás čekal Peťa s Pončou ( to bylo vítání!!!) a dál jsme pokračovali společně. Nakonec nám Jíťa s Dinkym utekla (měli víc síly) a dorazila  do cíle pár minut předemnou. Konečně cíl. Byli jsme rádi, že jsme do cíle dorazili v pořádku.
 
Po chvilce odpočinku se Dinky s Berťou zúčasnili psího rautu. Čekaly na ně plné misky s různými druhy granulí a masových konzerv od sponzora. Zatímco kluci odpočívali, povídali jsme si s legendou dogtrekkingu Jaroslavem Monte Kvasnicou.  Pak už jen zbývala tombola, kdy každý účastník něco vyhrál ( s Jíťou jsme měli štěstí a obě dvě jsme vyhráli vesty) a po té, co darazili poslední závodnící do cíle, vyhlášení vítězů. Jíťa byla vyhlášená jako nejmladší účastník, došlo i na " nejzkušenější" a na cenu fair play. A i přes to, že bylo samozřejmě vyhlášeno pořadí podle kategorií a časů, vyhrál podle mě každý, kdo měl odvahu postavit se na start se svým čtyřnohým kamarádem. Děkuji pořadatelům a všem kamarádům trekařům za krásné zakončení prázdnin. 
 
Stopou strejdy Šeráka 2009 ( 31,7 . - 2. 8. 2009)
Na další dogtrekking jsme se vydali ve čtvrtek až kolem 18 hodiny. Tentokrát jsme to totiž neměli daleko, ale jeli  jsme jen do Lipové - lázní, kde se konal v areálu Miroslav již 6. ročník kultovního podniku. Jelikož táta šel na "stříbrnou plaketu" naším hlavním úkolem bylo dojít. Táta šel s Dinkym a já s Bertíkem. Máma s Jitkou a Pončou na nás čekali v campu.
Na Miroslavi už bylo docela dost známých. Nejdříve jsme jako vždy postavili naše ležení. Pak už následovalo jen debatování nad itinerářem a vymýšlení taktiky na další den. Taképroběhlo již tradiční zahájení, meeting a přednesení slibu dogtrekkaře. Spát jsme šli poměrně brzo, jelikož nás čekal nejtěžší dogtrekking sezony. Ponču jsme zavřeli do vleku a tak jsem musel už někdy v 1 hodinu vstát a jít ho pustit ven. Zároveň jsem s ním musel spát venku, ale ani to k ničemu nebylo, protože po mně pořád šlapal a moc dlouho neležel. Ráno jsme se tak rozhodně vyspaný necítil.
 
Po přejímce psů a snídani jsme mohli v 8:17 a 8:18 vystartovat. Nejdříve nás trasa zavedla na Ramzovou a dále na Klín. Tady nás prověřil první větší kopeček. Od Klínu už to bylo jen kousek na první kontrolu na "lesní bar". V lesním baru jsme si dali výborně vychlazené pití a pokračovali. Po bbčerstvení nás čekalo vražedné stoupání na horní bar. Tady jsme v opačném směru potkávali docela hodně trekařů, kteří zakufrovali a museli tak z horního baru dolů. Z horního baru jsme šli nádhernou vrstevnicovou cestou na Smrk.Odtud už cesta vedla po hranicích s Polskem. Cesta už sice vedla po hřebenu ale přesto nás čekalo další prudké stoupání na Kovadlinu. Tady jsme byli na 22,5 kilometru. Naše tempo nebylo příliš vysoké. Taky jsem začínal usínat za chůze, vzhledem k probdělé noci. To už jsme ale stoupali na Špičák ( 30 KM). Hlavním záchytným bodem dne byla K2 na 42 kilometru. Věděli jsme totiž, že tam bude čekat Pepa Kamenár s pivem a občerstvením. Když jsem se ke kontrole blížili, ještě nás povzbudil Dan Navrátil s rodinou, kteří se právě vraceli do Lipové. Tady jsme dokonce potkali Kristýnu s Tjabem. To nás docela překvapilo, protože Kristýna nás předbíhala ještě před Lesním barem. U Pepy jsme dostali pivo a opečený špekáček a tak jsme tam vydrželi asi hodinu. Nedalo se nic dělat a my museli dál. Náš cíl byl dojít alespoň ke K3 na hradě rychleby ( 56 km) Tam jsme také bez větších problémů došli a kolem 22:30 zalehnuli.
 
Vstávali jsme asi v půl páté a po krátké snídani vyrazili dále. Cestou jsme potkávali mnoho strhnutých mostů po nedávné povodni. Následky povodně byly vidět na kažždém kroku. V Nových Vilémovicích byla např. stržená nové položená asfaltka. Tady nás došla Petra s Barrym a Honza Šeda s Montym.  Také jsme začali potkávat další dogtrekkaře, kteří zrovna vstávali. To už jsme byli zase z5 na Hraničkách a na Špičáku. Odtud nás čekal škaredý sestup. Pak už jsme šli po cyklostezce do Petrovic a po silnici do Skorošic. Tady jsme potkali Miloše s Bojarem, Davida s Dancerem a Petra s ridgebackem. Pokračovali sjme tedy víceméňe společně. V Žulové jsme si dali pořádnou snídani, která nás pořádně postavila na nohy. Za nedlouho jsme tak mohli pokračovat ve výstupu na Boží horu. Nahoře byl pěkný kostelík a taky výborné výhledy. Cesta z Boží hory do Černé vody byla spíše cestou hrůzy. Mračna komárů byla snad všude. Do Černé vody jsme dorazili celé popíchaní a to neušetřilo ani psy. Tady jsme potkali 15 min až otevřou hospodu a  občerstvili jsme se před hlavním výstupem dne - na Ripperův kámen. Asi nejhorší kopec celého dogtreku. Taky nás tu došel Honze Šeda, který dále pokračoval s námi. Na Ripperově kameni jsme si odpočinuli a vydali se na poslední kilometry dogtrekkingu. Do cíle už nám zbývali jen 8 kilometrů. Ty jsme zvládli celkem rychle a nejhorším úsekem těchto kilometrů bylo stoupání z Lipové na Miroslav po rozpálené louce. V 17 : 05 jsme tak byliv cíli. Po kontrole povinné výbavy jsme si odpočinuli a já vyrazil na perličkovou koupel, kterou jsme dostali od sponzora závodu. Bylo to výborné uvolnění. Potom už jen odpočinek jídlo a sdělování zážitků z trati. Po celý večer i v neděli ráno docházeli další závodníci.
 
Vyhlášení bylo v neděli kolem 12 hodiny. Já s Bertíkem jsme skončili celkově na 22. místě a na 9. místě ve své kategorii. Táta s Dinkym byli celkově 23 a na 8. místě ve své kategorii. Celkově odstartovalo 84 závodníků. Hlavně ale dostal táta za 6 dokončených ročníků "Stříbrnou plaketu". Strejda Šerák potvrdil tradici a stal se opět nejnáročnějším dogtrekem sezony a pro mne to byl i nejnáročnější dogtrek jaký jsem kdy šel. Takže obrovské poděkování patří Gejzovu realizačnímu týmu. Konkrétně Pepovi Kamenárovi a supr kontrolu, Danovi Navrátilovi za rozvoz do lázní a za morální podporu a spoustě dalších lidí, kteří se na tomto ročníku podíleli. Tak zase za rok AHOJ!
 
 
 
Jednooký vlk 2009 ( 8 - 10. 5. 2009)
Dalším dogtrekkingem na který jsme se rozhodli vypravit byl Jednooký vlk na Vysočině. Na Jednookém jsme byli už minulý rok a vzhledem k tomu, že Vysočina nezklamala, vydali jsme se i letos. Tentokrát byl basecamp v obci Kuklík v samém centru Vysočiny. Vyrazili jsme ve složení Ja + Bertík, Jitka ml + Dinky a máma s Jitkou jako doprovod.Táta čekal s Pončou doma. 
Do Kuklíku jsme dorazili bez větších problémů. Po zaprezentování a postavení stanů nás už čekalo jen příjemné posezení a pokecání s ostatními dogtrekkaři. Pak jsem se šel ještě chvíli podívat jak hrajeme se Švédskem a vzhledem k dosti žalostnému vývoji utkání jsem zalehnul už kolem 10 hodiny. 
 
Ráno sjme vstávali už kolem 6 té hodiny, abychom se připravili na trek dlouhý 93.5 km. Náš start byl naplánován na 8:08. Hned na startu jsme se odpojili od zbytku týmu a vystartovali po žluté do Maršovic. Tam jsme se napojili na modrou, která nás provázela dalších 27 kilometrů. Cestou jsme potkávali hodně studánek a tak o vodu nebyla nouze. Také jsme procházeli kolem SKI centra, kde se pořádalo i letošní Tour de ski. Šlo se nám poměrně pěkně a tak jsme udržovali tempo kolem 6 km/h. Asi na 26 kilometru jsme došli Juniora, Honzu Šedu a Petru od Barryho, kteří nás chvíli před tím předešli. Pokračovali jsme tedy dále s nimi, tedy hlavně s Juniorem. První naší zastávkou byl Vojnův Městec, asi 7 kilometrů před první kontrolou, která byla na Velkém Dářku. Občerstvili jsme se v místní hospůdce a pokračovali na první kontrolu, kde jsme plánovali delší pauzu. Bohužel stále větší dusno cestu po silnici docela znepříjemňovalo. Na kontrolu jsme dorazili asi za hodinu. Čekala na nás česnečka a polívka. Tady se udělalo Juniorovi trošku špatně a už jsme mu skoro volali odvoz. Nakonec jsme si ještě chvíli odpočinuli a pokračovali už jen ve složení já + Bertík a Junior s Bojarem. Už na kontrole se na obloze objevovaly černé mraky a ozývalo se první hřmění. Vyrazili jsme ale dále. Daleko jsme nedošli. Už po 3 kilometrech se spustil velký liják. Naštěstí jsme byli zrovna ve vesnici a tak jsme našli přístřeší. Déšť krásně pročistil vzduch a tak se Juniorovi udělalo už definitivně zase dobře a my mohli jít dál. Tady také padlo rozhodnutí jít skrz. Naše další cesta vedla směr Devět skal a dále do vesnice Svratka. Čekala nás nádherná cesta lesem. Vše po dešti vonělo. Šlo se výborně a tak jsme se docela rozešli. Pokračovali sjme tedy přes Žákovu horu, prameniště Svratky na Devět skal, nejvyšší vrchol Vysočiny. Cestou jsme si na rozcestníku Pod Fryšavou cvakli druhou kontrolu.
 
Byli jsme na 56,9 kilometru. Taky se začalo rychle stmýval a tak jsme asi na 63 kilometru vytahovali čelovky. Na poslední kontrolu do Svratky nám už zbývalo jen 6 kilomtrů Ty uběhly velice rychle hlavně díky Juniorovu vyprávění příhod z Rumunska. Ve Svratce jsme dali pejskům nažrat a pokračovali na posledních a nejdelších 25 kilometrů dogtreku. Nejdříve sjme vystoupali an lovecký zámeček Karlštejn, kde Junior vzpomínal na své závody na běžkách, které zde startovaly. Zde jsme opět vlezli do lesa. Museli jsme teď zvládnout docela těžký terén a hlavně první velkou krizi. Kilometry mi přišly snad nekonečné.Navíc při pohledu na oblohu se mi do těla moc optimismu taky nevlilo. Mračna se opět začla stahovat a začal foukat i silný vítr. Došli jsem na křižovatku. Do leva vedla značka. My se však vydali doprava kde začínala vesnice. Po 100 metrech jsme narazili na novou zděnou autobusovou zastávku , kde se daly i zavřít dveře. V tu chvíli jsme to považovali za zázrak. Déšť sice hodně ustal ale i tak jsme vytáhli pláštěnky. Čekalo nás posledních 13 kilometrů. Tady jsme věděli, že máme těsně před sebou další 2 dogtrekkaře. Předbíhali nás zatímco jsme čekali v zastávce. Ve Sněžném jsme je dohnali. K našemu překvapení to byli Luboš Bodlák a Honza Šeda, kteří se nám ztratili už na Dářku. Tam za nimi Junior volal:"Však já si jen doplním vodu a ještě vás doženeme". V tu chvíli sjme tomu nikdo moc nevěřili.
 
Ale teď 8 km před cilem jsme je měli před sebou. Poslední kilometry tak ubíhaly už trošku yrchleji, i když jsme málem pekelně zabloudili. Asi na 89 klometru šipka ukazovala na jinou stranu než vedla značka. Po chvíli sjme zjistili, že asi jdeme po jiné cestě, ale mysleli jsme si, že se tak jako tak musíme na modrou značku dostat. Měli sjme však štěstí. Asi po kilometru jsem se totiž náhodně podíval do lesa a tam modrá značka, která přímo protínala cestu. Bylo to velké štěsti, protože jinak by se nám poslední kilometry pěkně prodloužili. Za nedlouhou už jsme byli v Odranci a do cíle to bylo 1,5 kilometru. Dorazili jsme tam v 3:54. Znamenalo to můj a Bertíkův osobní rekord, jelikož to celkově dělalo čas 19:46 hodin na 93,5 kilometru!!! Chvíli jsme poseděli v hospodě s částí skupiny která došla kolem půl jedné. Pak jsme si už užívali zaslouženého odpočinku. V sobotu se střídal spánek - jídlo. Jitka s Dinkym a mámou dorazili kolem půl šesté. Jejich celkový čas byl 33:13. Jitka šla od 4. kilometru s vyvrklým kotníkem a v když v cíli sundala boty měla ho pěkně modry:). Večer jsme poseděli s kamarády a pak se u ohně zpívalo. 
Druhý den už jen vyhlášení výslednků kolem 13 hodiny a tombola a mohli sjme jet domů
Peťa Žižka pro nás připravil skvělý dogtrek, který jsme si moc užili a za tomu patří velký dík. Taky děkuju Milošovi a Bojarovi za to, jsme s nimi mohli opět dojít do cíle ve skvělém čase. Na závěr nezbývá než říct : Za rok ahoj!! 
 
 
Chřibský dogtrekking 2009 (3 - 5. 4. 2009)
Na první dogtrekking letošní sezony jsme vyrazili v plném počtu. Já, Jíťa, Peťa a Peťa, Dinky, Berťa a Ponča.  Base camp byl tentokrát v Roštíně v kempu Kamínka, kam nás pozvali Marek a Julča Zrnovi na první ročník Chřibského dogtrekkingu.
V pátek jsme vstávali do chladného rána, ale modrá obloha dávala tušit, že bude pěkný den. Na trať jsme tentokrát vyrazili v trochu netradičním složení. Já (máma) s Bertíkem a Jíťa s Dinkym. Doprovod nám dělal Peťa (táta). Druhý Peťa dělal zázemí v kempu a hlídal "malého"  Ponču. Sledovali jsme závodníky, kteří vyšli před námi a konečně jsme se vydali na trať i my.  Hned na začátku nás čekalo velké stoupání na rozhlednu Brdo.  Někteří z naší výpravy se vydali až na rozhlednu, aby se podívali z výšky na hrad Buchlov, kam jsme měli ten den také namířeno. Šlapalo se nám docela dobře. Cesta vedla mírně z kopečka a bylo sluneční ráno. Postupně se vrstevnicová cesta začala měnit a pak už to bylo z kopce do kopce.  Pokračovali jsme v cestě, míjeli jsme ostatní trekaře až se před námi objevil hrad Buchlov. Z rozcestníku jsme zjistili, že jsme od něho 0,5 km. Ale turistická značka nás vedla doprava na lesní cestu. Po překonání hlavní silnice jsme se napojili na asfaltovou silnici a šlapali. To už jsem si říkala, jestli jsem se nepřecenila a neměla zůstat raději v kempu. Začínalo být poměrně teplo a občerstvovna žádná v dohledu. Konečně jsme došli k rozcestníku Na pile, kde byla první kontrola. Tam už sedělo několik trekařů, kteří odpočívali v chládku a svačili. My jsme pokračovali dál údolím kolem řeky. Na druhé kontrole - Smraďavka - jsme byli asi ve 14.00. Od rána první hospůdka s nějakým tím občerstvením. Jen pan vrchní vypadal, že není přítomností upocených trekařů se psy příliš nadšený. Protože bylo docela dost hodin, rychle jsme pokračovali v cestě stoupáním do Buchlovic a dále do kopce k rozcestníku Buchlov.  Po chvilce odpočinku opět stoupání k Sv. Barboře (27,5 km).
 
Následoval, jak jsme byli upozorněni na meetingu, exponovaný úsek. Klesali jsme prudkým kopcem dolů, po kamenech, místy byly vyvrácené stromy. Museli jsme jít opatrně, naštěstí jsou kluci zlatí, tak jsme vše zvládli bez problému. Jíťa s Dinkym šla první a já s Berťou kus za ní. Cesta končila řídkým blátíčkem rozježděným od nákladních aut, jak se tam těžilo dřevo. Než stihla Jíťa zareagovat, Dinky do něho vlezl a zapadl až po břicho.    
Na 35 km -Velehrad - jsme se dostali poměrně pozdě. U rybníka jsme se navečeřeli my i kluci a chvilku jsme si odpočinuli. Peťa v kempu nemohl pochopit, že jsme teprve na 35 km. Ale prostě to rychleji nešlo. S plánem ujít ještě asi 10 km jsme se vydali na další cestu.   U K4 jsme byli před soumrakem. Pokračovalij jsme směr Králův stůl, kam jsme dorazili už za tmy. Protože se šlo po silnici a cesta nebyla orientačně náročná, pokračovali jsme dál. Jíťa opět vepředu a já s Berťou za ní. Vykračovala si a já už bych si docela ráda lehla. Nerada chodím v noci. Zalehli jsme na 42,5 km těsně před Jankovicemi.  Nad hlavou nám svítily miliony hvězdiček a moc krásně se spalo. Ráno jsme vyráželi asi v 5.30. Před Halenkovicemi jsme narazili na obchod, před kterým už bylo docela plno. Ani my jsme neodolali křupavým rohlíkům k snídani. Po silnici, bahnem, z kopce a do kopce jsme se dostali do Kudlovické doliny, kde byla v rekreačním středisku K7. Slečna servírka byla velice milá a dokonce kvůli treku otevřeli o týden dřív. Protože byla doba oběda, neodolali jsme výbornému guláši. Taky už jsem měla samozřejmě puchýře, tak jsem uvítala přestávku.  Najedeni jsme pokračovali stoupáním na Komínské skály a dále do Cvrčovic. Tam jsme opustili turistickou značku a dále pokračovali po značení pořadatelů. Polní cesta bez stínu se mi zdála nekonečná. Bylo horko, bolely mě nohy a tak jsem se šinula pomalu kupředu.Konečně,  poslední kontrola -Divoky - a do cíle nám zbývá poslední asi 9 km. Kopec, bahno, silnice a turistická chata Bunč. Tady už jsem poslala Jíťu s Dinkym napřed, aby se mnou nemusela jít  tak pomalu.  S blížícím se cílem, jakoby se únava vytrácela. Poslední klesání k Roštínské kapli, bahnité stoupání a tři, dva, jedna, CÍL.  Jsme unavené, ale spokojené, že jsme svůj první letošní trek zvládly. Kluci jsou v pořádku, i když jsou celí zablácení.
 
V neděli už bylo jenom slavnostní vyhlášní výsledků. Jíťa byla třináctá v kategorii DTW1 a já pátá v kategorii DTW2. Trať dlouhou 85,5 km jsme absolvovaly za 33,08 hodin Jíťa a 33,12 hodin já.
Děkujem Julče a Markovi za perfektně připravenou akci. Děkuji Bertíkovi, že mě celou cestu táhl a pomáhal mi, když už jsem nemohla a uvažovala o odvozu. Děkuji Jíťě s Dinkym, že šli se mnou pomalu a povzbuzovali mě. Děkuji Petrovi, že nám dělala doprovod a celou trasu fotograficky zdokumentoval. A děkuji Peťovi s Pončou, že na nás čekali v kempu a drželi nám palec.

 Jeseníky s Kristýnou a Tjabem ( 1.1.2009)
Na první výlet tohoto roku jsem vyrazil po delší době zase s Kristýnou a žábou. Vzal jsem s sebou jen Bertíka, abych mu trochu spravil náladu po silvestru, jelikož se celý večer klepal.  Začínali jsme na Ramzové kde jsme stoupali na Obří skály. Mezi tím jsme se ve vlaku ještě od průvodčího dozvěděli, že Kristýna má koupený lístek přes Letohrad a ne přes Zábřeh, a že by si ho měla na zpáteční cestu dokoupit.
Po vydrápání se na Obří skalky jsme si dali chvíli oddech, abychom se pokochali nádherným výhledem. Byla inverze, akže pohled do údolí byl impozantní. Ale přece jenom byla docela zima a tak jsme pokračovali na Šerák. Tam jsme se nasnídaňo - obědvali, prohodili pár slov s pánem který tu byl na běžkách a zabili s ním nový rok btw. byla dobrá. S Bertíkem se tam taky mazlili turisti takže byl na vrcholu blaha. Po obědě jsme pokračovali na Keprník. Tam jsme si nasadili konečně sněžnice a vyrazili docela padákem dolů na Trojmezí. Postupně jsme se pořád předcházeli s oním pánem ze Šeráku. Na Trojmezí jsme odbočili na Vozku, kde byla naše další zastávka. Skoro naposledy jsme se mohli pokochat nádherným výhledem na hřebeny Jeseníků. Udělali jsme poslední fotky a vydali se směrem do Branné. Cesta probíhala bez větších problémů. Po té co jsme klesli na zhrua 1000 metrů jsme vstoupili do mraků a začalo drobně sněžit. To vydrželo až do Branné. Tam jsme počkali 45 min. na vlak a vydali se směrem do Zábřeha.
Kristýna zkusila špatnou jízdenku risknout, že to nějak ukecá. Naneštěstí jsme jeli s tím samým průvodčím jako ráno, takže neukecala nic a museli jsme v Hanušovicích vystoupit a počkat na další vlak. Potom už cesta proběhla bez problémů. První den roku 2009 jsme prožili moc pěkně a na sněžnicích a pěšky jsme našlapali něco kolem 20 kilometrů. Nezbývá než poděkovat Kristýně a žábovi za super prochajdu.
Pár fotek je na http://pefo.rajce.idnes.cz/Jeseniky_s_Kristynou_a_zabou/   

Jeseníky s přespáním na Vřesové studánce ( 27 - 28.12.2008)
Jelikož jsme tento rok v zimě na horách ještě nebyli, rozhodli jsme se tento nedostatek napravit o povánočním víkendu. Já jsme měl Bertíka a táta Dinkyho. Auto jsme nechali v Loučné nad Desnou před poštou a vyrazili směrem na Červenohorské sedlo. Sněhu postupně přibývalo a asiv 1000 metrech jsem si mohl nazout běžky. Bertík pěkně táhl a tak se jelo pěkně. Taky začala pěkně klesat teplota a tak jsme usoudili, že ta noc zas taková sranda nebude. Když jsme dorazili na Vřesovou studánku, slunko už bylo na obzoru. Všichni už odjížděli, jen my jsme přijíždeli. Chvíli jsme pobyli na Vřesovce a vydali se na další cestu, jelikož jsme chtěli spát na Obřích skálách. Cesta mezi Vřesovkou a Sedlem pod Vřesovkou byla docela drsná, jelikož vdla svahem a moc se na ní běžky ovládat nedaly. Ale nějak jsme přežili. Cestou na Keprník jsem musel běžky sundat, jelikož to byl strašný kopec. Tam jsme si uvědomili, že srub na Obřích skálách je otočen vchodem k severu a tak ním bude pěkně profukovat. Teplota totiž docela spadla. Rozhodli jsme se už za tmy vrátit se na Vřesovou studánku. Byla taková zima, že mi dokonce zamrzlo vázání na běžce a já musel jít pěšky. Na Vřesovce jsem ak toho měl docela dost. Navíc vidina promrzlé noci také nebyla příliš lákavá. Uvařili jsme si čaj a polévku, navlékli na sebe veškeré oblečení a šli spát. Mě bylo ve spacáku PRIMA s extrémem do -25 docela prima. Tátovi byla trochu zima. Asi v 10 hodin jsme zjistili, že se Bertík docela klepe a tak jsem ho vzal k sobě to spacáku. Zapnul jsme ho až po hlavu a v okamžiku jako by ho do vody hodil. Takto vydržel ve spacáku asi do 3 hodin. Dinky ovšem zmrzlý nebyl a pořád někde pochodoval. Chvíli spal u mě, chvíli pod lavičkou....Chvíli jsme nedávali pozpr a Dinky nikde. Nakonec přišel někde zezdola, kde si běhal v kosodřevině. Ráno jsme vstávali brzo a moc se mi z vyhřátého spacáku nechtělo. Tátovi byla docela zima. Svítat by melo začít tak za 2 hodiny a my chtěli počkat. Nakonec to uběhlo docela rychle a slunko začalo vylézat když už jsme byla na zzpáteční cestě. Z kopce se mi jelo dobře, i když na umrzlém sněhu se moc dobře nebrzdilo a tak jsem se řídil pravidlem kdo spadne ten přežije a opravdu jsem přežil. Do Loučné sjme k autu dorazili asi o půl jedenácté a všichni jsme byli rádi, že si můžeme definitivně oddechnout a zarýt do pomyslné pažby další vryp. 
Fotky jsou na http://pefo.rajce.idnes.cz/Jeseniky/

 

Oderský puchýř 2008 ( 12 - 14. 9. 2008)
Ani jsme se po Stezce nestačili pořádně vzpamatovat a už nás čekal poslední náš dogtrekking sezony. Do poslední chvíle se nevědělo kdo půjde s Dinkym. Nakonec s ním opravdu vyrazila díky Lenčinému přemlouvání Jitka ml. Protože tento ročník byl poslední a vždy se nám v Odrách líbilo docela jsme se těšili.
Do Klokočůvku jsme tentokrát dorazili docela pozdě. Zaprezentovali jsme se a docela rychle jsme zalehli. Ráno jsme vstávali do docela studeného rána. Vyráželi jsme o půl deváté.

 

Já jsem se s Bertíkem od zbytku smečky odpojil hned na začátku a do konce treku už jsme je neviděl. Nejdříve naše cesta vedla do Podhradí a dále kolem řeky Moravice. Zpátky jsme šli po druhé straně řeky. Tyto úseky byly docela nebezpečné kdy se šlo na úzké stezce nad řekou, ale taky patřily k jedněm z nejhezčích na trati.Po návratu ze smyčky jsme už pomalu nabírali směr Kružberk. Ještě jsme se zastavili v Radkově kde jsme si koupili rohlíky a klobásu na oběd a vyrazili na další cestu. Tady nás dohnal Martin s belgičákem a Junior s Bojarem. S těmi jsme se udrželi po další zbytek cesty. Šlo se nám hezky a tak jsme byli ještě za světla v Kružberku na 50 km. Tam jsme si dali HU a pejskům něco k snědku. Další cestá nás zavedla kolem Svatoňovic a dále do Budišova nad Budišovkou. Mezi tím  jsme šli ale  poprvé špatně. Začalo se stmívat a hrozivě stahovat mraky. Za námi se divoce blýskalo a my jsme zde vytahovali čelovky. Měli jsme jít podél kolejí. Ale jelikož jsme žádnou cestu nenašli dali jsme se přímo za světly skrz mokrou louku. Tady jsem si promočil boty. Za nedlouho jsme se štastně našli a vyrazili na konečně do Budišova. Tam jsme se s Martinem k Juniorové nelibosti rozhodli zastavit se na polévku. Paní byla velice ochotná a dokonce ji udělala přímo pro nás. Byl to výborný vývar. Polévka nás posilnila a my mohli vyrazit na nejtěžší úsek trasy. Hned za Budišovem jsme vlezli do pastvin kde jen kousek od nás svítily oči krav. Krávy se naštěstí neaktivovaly a nechaly nás projít. Za touto pastvinou jsme trošku nesmislně zabloudili a ztratili tak asi 45 min. Taky nás dohnal Honza Šeda s Montym a Renata Linhartová s Garem. Společně jsme tedy pokračovali dál. Celá smyčka byla orientačně velice náročná. Zvlášť v noci.

 

Také proto jsme opět nesmislně zabloudili v Podlesí. Kousek za Guntramovicemi jsme vlezli do další ohrady. Zde jsme trochu hledali značku v pastvině a tak jsme si opět promočili boty. Nutno říct, že celou dobu mrholilo a byla hustá mlha a nebylo nic moc vidět. Po nalezení značky jsme po cestě narazili na stádečko krav. Doslova jsme kličkovali mezi krávami, ktaré od nás mohly být ak 3-5 metrů. Trochu jsme znejistěli ale Junior to ukončil slovy:  "Serte na krávy, jdeme". A tak jsme šli. Krávy vypadaly docela překvapeně a tak ani neůtočily. To štětí neměly ti co šli na konci startovního pole, protože krávy byly už fakt naštvané a kdesi i vyvalily ohradu a Lenka je pak musela jet chytat. Z Budišova nad Budišovkou už jsme šli přímo do cíle. Taky se tu rozednělo. Poslení kilometry byly velice těžké vzhledem k tomu, že už jsme měli v nohách k 90 km. Do cíle jsme dorazili kolem půl desáté. Téměř okamžitě jsme s Bertíkem usnuli. Jitka došla s Dinkym asi v 17 hodin. Pak už jen povídání a zpívání v hospodě a v neděli vyhlášení výsledků. Jak jsme dopadli najdete v sekci Naše (ne)úspěchy a fotky jsou na http://pefo.rajce.idnes.cz/Odersky_puchyr_2008/  

Stezkou Vlka 2008 ( 29 - 31. 8. 2008)
Letošní Stezku vlka předcházela bouřlivá diskuse okolo časového limitu a vyřazení závodu ze seriálu MČR. Protože byla veškerá diskuse neopodstatněná vydali jsme se natěšení ve čvtrtek kolem 16 hodiny do Loučné nad Desnou, kde byl pro letošek base camp. Tam nás přivítala parta pořadatelů v čele s Vláďou Páralem. Postavili jsme stan a šli se zaprezentovat a probrat letošní trasu. Měřila celkem 84 kilometrů a celkové převýšení mělo být 2660 metrů. Jelikož byla Stezka letos opět etapová čekal nás i bivak na Paprsku na 59 kilometru. Ráno jsme vyráželi kolem čtvrt na 7, abychom bez problémů stíhali limit. Na první kontrole(24 km) jsme museli být do 13 hodin a na K2(44km) jsme měli být do 17 hodin. Nic nereálného.

 
Jako první nás trasa vedla do Pekařova a následně přes Horní Bohdíkov do Hanušovic. Šlo se hezky a tak jsme začali chvlemi i popobíhat. V Pekařově nás doběhl náš kamarád z Dachsteinu Mirek Vodák, který šel s vypůjčenou Chikitou. Docela valili a tak jsem se rozhodl chvíli běžet s nimi, dokud ještě můžu. To jsem nevěděl, že dnes už spolu vydržíme až do cíle 1. etapy.
 V Hanušovicích nás předbíhal Roman a Pepa. Vydali jsme se tedy po nejdelším úseku asfaltu na celé trase na K1. Ty 4 km na asfaltu uběhly jako voda a už nám Laďa Černoch a Michal Páral nabízeli R.U.M a chleba se sádlem. Posilnili jsme se tedy a vyrazili dále. Od této chvíle jsme už začali stoupat na hřeben. Výstup byl docela  příjemný a vedl nádhernýmy lesy a pastvinamy. Počasí sice nebylo nejlepší, ale porozatím nepršelo i když k tomu daleko nebylo. Na hřeben jsme vylezli docela bez problémů. Tam jsme sešli z cesty a trochu jsme bloudili. Naštestí jsme si to rychle uvědomili a vydali se nejkratší možnou cestou na správnou cestu. Bohužel jsme si stejně zašli a hlavně nás neminul ještě jeden nepříjemný kopec. Na  K2 už to bylo jen kousek a tak nám cesta rychle ubýhala. Dorazili jsme tam asi v 14:15. Do cíle nám zbývalo už jen 15 kilometrů. Bohužel těch nejdelších. Sil rychle ubývalo a tak jsme na Paprsek dorazili docela hotoví. Tam jsme dostali stravenku na polévku a pivo. Byla tam pohoda a docela jsme nabrali síly. V noci sice pršelo, ale vstávali jsme do nádherného dne.

 Ráno jsem byl kupodivu docela živej a tak jsem se rozhodl, že poběžim. Šlo to dobře. Kus za Brannou mě doběhl Karel Šlajer se svou fenou ČS vlčáka a kupodivu jsem se jich udržel až do cíle. Sice jsme měli trochu  orientační problémy, ale ty jsme rychle zvládli. Do cíle dnešní etapy dlouhé 25 KM jsme dorazili o půl 11. S časem jsem byl naprosto spokojený. Poté už jsme jen odpočívali a probírali s ostatními zažitky z trasy. Večer proběhlo vyhlášení výsledků kde jsme se dozvěděli, že jsme s Bertíkem 7 s časem 14:02 a táta12. s časem 15:32. Ještě taky byl tradiční raut pro psy, tombola a nechyběli ani řezníci, kteří byli opět excelentní. 
Zkrátka nezbývá než poděkovat Vláďovi a celému jeho
 týmu za skvělou akci. Kdo nepřijel může jen litovat. Díky!!!  

Fotky jsou na http://pefo.rajce.idnes.cz/Stezkou_vlka_2008/                  

 Dachstein Dogtrekking 2008(13 -15. 6. 2008)                                  
Dachstein dogtrekking navazoval na minulý rok kdy jsme Máriovi testovali trať. Mário zjistil, že jsme schopní to zvládnout a tak mohla letos proběhnout oficiální akce. Už měsíc předem se začala formovat česká výprava. Nakonec jsme do Rakouska vyrazili ve složení: Fochleři, Gwen, Vláďa Urbášek, Peppo, Vláďa Páral, Mirek Vodák, Ruda Peňáz, Magda s Filipem, Marek Zrna a jeho brácha Pavel a Pepa Šlanhof s rodinou.

 
Vyjížděli jsme asi v 7 ze Zábřeha. Naše první zastávka byla v Olomouci, kde jsme Pepovi předali rak. dálniční známku. Na druhé zastávce v HUstopečích jsme se už setkali se zbytkem české výpravy. Cesta prob
íhala poměrně bez problémů a tak jsme byli už kolem půl sedmé v kempu v Hallstatu. Postavili jsme stany a v 8 byl meeting. Tam jsem se dozvěděli, že na hřebenech je hromada sněhu a trasa bude jiná než minulý rok. Ze začátku jsme toho litovali, ale i tak jsme toho druhý den večer měli opravdu dost. Potom jsme si šli prohlédnout Hallstat - nejkrásnější jezerní město v Evropě. Spát jsme šli poměrně brzo. Asi ve 3 hodiny začalo pršet.
Ráno byl start o půl deváté. Pořád pršelo a tak jsme šli v pláštěnkách. 3li jsme v týmu s Pepou Šlanhofem a jeho borderkami Bonnie a Daky. Pozděj jsme byli označováni jako "Border team". Jako první jsme šli stejně jako minulý rok kolem rozbouřené řeky plné peřejí a pokračovali jsme na Wiesberghaus. Cestou jsme potkali i první sněhové plotny a vytáhli jsme čepice a rukavice. Nějak se mi ten kopec zdál větší než minulý rok. Asi vyrostl jak prší. Teda spíš sněží. Začalo totiž vydatně sněžit.


Na Wiesberghausu ve výšce 1883 m.n.m jsme si dali čaj a malé občerstvení.  Asi za půl hodiny jsme vyrazili na další cestu. Jenže jsme hned za chatou zabloudili a šli pořád směrem na SimonyHütte. Ani nám to nebylo moc divné....však co značka tu je a vyšlapaná cesta taky. Ale po chvíli jsme došli nějakou skupinu německých horolezců a ti nám poradili správný směr. Tady už nám začalo být divné, že nikde ani stopa, kolem vánice a do půl lýtek nového sněhu. Na prašan jsme rozhodně pít nemuseli. Asi po další půlhodině bloudění jsme se rozhodli se vrátit. Po chvíli jsme potkali team Vláďa, Mirek a Ruda jak jdou po našich stopách. Podívali jsme se na mapu a zjistili, že musíme zavolat Máriovi. Ten nám poradil ať se radši vrátíme. Cestou jsme potkali ještě Kaie a ten měl GPS. Zjistili jsme, že jsme byli kapánek mimo a tak byla hodina a půl v kelu. Na podruhé jsme se vydali už správně. Podle slov prezidenta alias Mária jsme se dozvěděli, že máme před sebou už jen 2 hodiny cesty( i když to říkal i před zablouděním a Pepa mu odpověděl: Za co nás máš. My jsme za hoďku a půl tam). Další cesta už probíhala bez problémů a tak jsme byli docela rychle na Krippensteinu.
 

Dokonce i přestalo sněžit a mraky se začaly protrhávat. Poslední úsek po sjezdoce jsme znali už z minulého roku a byl opravdu namáhavý. Na konci kopce když už jsme dali psy do kopců jsem myslel, že je to moje poslední hodinka. Na chatě jsme se ale najedli a vše už zase bylo dobré. V 19 hodiny byla večeře. Polévka, vepřové s knedlíkem a zelím. Dále sjme dostali ještě sladké pečivo a štamprli. Oproti minulému roku to bylo zlepšení o 100%. Potom jsme šli venčit náš Border team. Kluci se s holkama honili a tahali o klacek. Zpátky do kotců se jim sice vůbec nechtělo, ale museli. My jsme šli zpátky do vyhřáté chaty. Táta šel spát a my s Pepou jsme šli dolů kde se už rozjela zábava. Christian a Pavel hráli na kytaru známé fláky od Beatles a Rolling Stones a zpívali snad uplně všichni. Jazyková bariéra padla velice brzy. Dokonce nám Mirek a Vláďa P. předvedli své taneční kousky. Taky se předvedl Kai alias Elvis( bylo to fakt přesný). Spát jsme šli asi o půlnoci.

 

Druhý den jsme vyráželi až o půl desáté, ale vstávali jsme o hodně dřív. Jednak jsme museli vyvenčit a jednak jsme si nemohli nechat ujít nádherné výhledy. Stejně jako minulý rok bylo druhý den nádherné počasí. V kombinaci se sněhem a mínusovými teplotami jsme si rozhodně nepřipadali jako v půlce června. Na snídani jsme měli švédské stoly a tak jsme se dostatečně najedli. Na start se přišel podívat i majitel chaty Lodge na Krippensteinu(2 103 m.n.m) Tony Rosifka. Dokonce když se dozvěděl kudy máme jít tak sedl na skůtr a projel nám trať. Byla to vydatná pomoc. S nádhernými výhledy jsme se vydali na další cestu. Pepa nám po chvíli utekl a tak jsme zůstali už jen 2. Překonávali jsme obrovské i několika metrové sněhové duny, po kterých se skvěle jezdilo. Stačilo říct jen GO!!. Jak jsme slézali do nižších poloh, i sněhu k naší i psí nelibosti ubývalo.  Čekal nás už jen docela nepříjemný sestup k jezeru. Tam jsme se vykoupali a kluci si i zaplavali. Jen Dinkyho málem sezobla labuť, která bránila své hnízdo. Už jsem myslel, že se budu muset namočit více než jen po kolena. Do kempu už jsme to měli jen kousek kolem jezera. Bylo docela pohodlné jít po asfaltu a zvedat nohy jen několik cm nad zem.

 
V kempu jsme se vysprchovali a najedli. Mezitím přišel zbytek ČESKO-SLOVENSKÉ výpravy a opět začala sranda. Asi v 6 hodin bylo vyhlášení, které většina české výpravy nestihla na čas kvůli návštěvě města a tak se muselo počkat. Nutno říct, že diplom i ceny byly úžasné. Raritou byla jistě solnička a kámen soli přímo z Hallstatského solného dolu(nejstašího v Evropě) Taky proběhla tombola, ve které byly taky hodnotné ceny. My jsme vyhráli krmení od firmy Happy Dog. Když jsme se v našem "českém táboře" po vyhlášení slezli všichni, postupně na Mirkově stolečku uprostřed přibývalo různých pochutin od zeleniny, tyčinek až ke klobásám. Myslím, že tento český raut stál opravdu zato a bylo při něm hromadu legrace. S postupujícím večerem jsme se asi v 10 přesunuli do hospody na HU. Tam jsme pobyli asi do půl jedné.
Ráno jsme se vyspali a pomalu se začali balit. Protože, Peppo musel dojet ještě domů do Popradu a Gwen a Vláďa U. jeli s ním, museli odjet už kolem osmé hodiny. My ostatní jsme se ještě šli projít do Hallstatu. Vyjeli jsme asi o půl jedenácté. Cesta probíhala bez problémů a tak jsme byli už kolem sedmé hodiny doma.

 

Dachstein dogtrekking byl opravdu super a rádi si ho zopakujeme. Byla tam skvělá atmosféra, kterou nekazila ani jazyková bariéra a tak jsme se docela domluvili. Tohoto treku se zůčastnili: Češi, adoptovaný Slovák, Němci, Belgičané a Rakušani. Nutno říct, že češi byli ve většině. 

Ještě jednou děkuji Máriovi, Christianovi a všem dalším pořadatelů za nejlepší akci roku. K úspěchu jistě přispěli i VŠICHNI účastníci, kteří zajišťovali pohodu a přátelskou atmosféru. Zase někdy ahoj v Rakousku!!!! 

Fotky jsou na  http://pefo.rajce.idnes.cz/Dachstein_dogtrekking_2008/ 

 

Jednooký vlk 2008 z pohledu mě a Bertíka
Na jednookého vlka jsme se už všichni těšili. Trek nebyl tak daleko a Vysočina je pěkná. Celkový dojem ale o mnoho předčil naše očekávání. Vyrazili jsme ve čtvrtek kolem páté hodiny. Asi za hodinu už jsme byli v Krásném u Poličky, kde byl basecamp. Kolektivně jsme postavili stan a vyrazili se zaprezentovat. Na prezentaci nás přivítali pořadatelé v čele s Petrem Žižkou a předali nám itinerář a mapu. Zvláště musím ocenit mapu, ve které byla vyznačená celá trasa.
Protože se opět startovalo po dvojicích, startovali jsme oba zároveň 7:23. Asi po 150 metrech jsme měli odbočit doleva. Ale stejně jako asi dalších min. 20 lidí jsme šli rovně a tudíž na druhou stranu. Zjistili jsme to asi po 3 kilometrech a hodina byla v p.... Dále jsme pokračovali přes Buchlův kopec, kolem pomníku posledního zastřeleného vlka na Vysočině. K1 byla ve vesnici Koníkov. Bylo strašné vedro a tak jsme přivítali, že kousek za Zubřím byla 1. hospoda. Nezdrželi jsme se ale dlouho. Dále naše cesta vedla přes Paseckou skolu do Kadova. Tam byla poslední hospoda na dalších 20 kilometrů. Dla jsem si tedy česnečku a o topinku jsme se s Bertíkem rozdělili. v Kadově jsme byli na 31 kilometru. Zatím se nám šlo dobře, ale odpočinek a jídlo nás pořádně nakopla. Kousek za Kadovem jsme se napojili na magistrálu a pokračovali přes Devět skal a Žákovu horu nádhernou přírodou. Nádherně svítilo slunce a tak se sem tam naskytl i nějaký ten výhled. Ani jsme se nenadáli a asi v 7 hodin večer jsme byli u Velkého Dářka, kde byla v hospodě K2. Opět jsem si dal polévku a HU. Asi po 30 minutovém odpočinku jsme rychle vyrazili na další cestu. Do cíle zbývalo ještě 40 KM a my chtěli ujít co nejvíce za světla, kterého nám zbývaly slabé 2 hodiny. Ještě jsme prošli nádhernou cestou kolem Velkého Dářka, kolem močálů. Potom už šla cesta nějaký čas po asfaltu a mozek mohl na chvíli vypnout. Z asfaltky jsem odbočili kousek za Vojnovým Městcem. Taky jsme si vytáhnuli čelovku, protože už se setmělo a potřebovali jsme v lese pořádně vidět. Než jsme si zvyknuli na tmu tak to chvíli trvalo, ale naštěstí jsme nikde nebloudili tak to bylo v pohodě. Za nedlouho jsme sešli na neznačenou cestu. Pak jsme prošli několika vesnicemi a napojili se zpátky na modrou cestu. Dal jsme Bertíkovi najíst a šli jsme dál. Po dlouhém přemýšlení jestli jít non stop nebo bivakovat jsme po chvíli opravdu zalehli. Vyráželi jsme asi ve 3 hodiny tudíž po 4 hodinách spánku. Žádné problémy s orientací jsme neměli a tudíž jsme byli už o půl páté na Devíti skalách. Vylezli jsme nahoru a podívali se na obzor kde začalo svítat. Docela jsem to uvítal protože čelovka začala uhasínat. Do cíle už jsme to měli jen 15 kilometrů. Cesta už probíhala bez problémů a my se těšili do stanu na odpočinek. Posledních 5 kilometrů jsme šli opravdu svižně, protože jsme si uvědomil, že můžeme mít poprvé čas pod 24 hodin. Když jsme docházeli, viděli jsme startovat turistickou vycházku. Zrovna byl na strtu i Marti Bílek, ketrý s námi absolvoval Oderský puchýř. Náš čas byl nakonec 23:41.
Pak jsme šli do stanu a spali jsme až do doby než přišel zbytek týmu s Dinkym. Měli čas 27:15.

Pak už jsme jen odpočívali a večer šli do hospody. Ráno bylo vyhlášení. Já s Bertíkem jsme s čase 23:41 vybojovali v kategorii DTM1 4. místo a máma s Dinkym byli taky 4. jen v akt. DTW2. Jak už jsme psal tento trek se nám velmi líbil a pro mě byl jedním z nejlepších.

Fotky jsou na http://pefo.rajce.idnes.cz/Jednooky_vlk_2008/

 

Krušnohorský dogtrekking 2008
Od 1. dogtrekingu v sezoně jsme nevěděli co čekat, protože Dinky tam měl mít premiéru. Původně s ním měla jít máma, ale protože týden předtím onemocněla nakonec to dopadlo tak, že s ním šel táta. Já jsem šel jak je již tradicí s Bertíkem. Ráno jsme vyrazili už brzo, protože jsme se chtěli stavit v Karlových Varech. V Karláčích jsme byli kolem jedné hodiny. Po zjištění, že na kolonádu nesmí psi jsme ji rychle prošli a už jsme jeli do Radošova kde byl kemp. Nečekaně jsme tam dojeli jako 1. Postavili jsme stan a během chvilky se kemp pomalu začal zaplňovat. Dokonce přijela i poměrně početná rakouská výprava v čele s Máriem Formánkem. Okamžitě začali stavět svoje tee-pee, ve kterém měli odkonce i kamna. Nakonec přijela i Zuzka a Faboš s Aničkou a začali jsme stavět start a pořadatelský karavan. Jako 1 jsme věšeli tibetskou vlajku. Za nedlouho jsme se šli zaprezentovat do hospody kde jsme nějakou dobu vydrželi. Spát jsem šel asi v 1 hodinu. Náš start byl mezi prvními v 8:03 a 8:04. Vyrazili jsme tedy směr Ostrov nad Ohří a z něj už jsme stoupali spolu s Juniorem na Klínovec. Tam byla ještě trvalá vrstva sněhu a užili jsme si zvláště sestup po sjezdovce. Dále už jsme stáčeli směr Radošov a Kyselka. Cestou jsme na 30 kilometru potkali Honzu Moravce a jeho ženu Ivču, kteří dělali skvělé palačinky s ananasem, marmeládou, špenátem, nutelou...... Byly opravdu výborné. 50 kilometr vedl kolem našeho kempu. Dorazili jsme tam asi v 19 hodin. Dali jsme klukům najíst a napít a vyrazili jsme na dalších 40 kilometrů směr Karlovy Vary. Šli jsme za svitu čelovky kolem Ohře až do Karláčů. Těsně před nimi jsme bivakovali. Na další cestu jsme vyráželi asi ve 3 hodiny. Orientačně náročné Karlovy Vary jsme prošli poměrně bez problémů. Už jsme mysleli hlavně na kemp a spacák. Zvláště ve chvíli kdy začalo hustě pršet a my si museli vytáhnout pláštěnku. Naštěstí po chvíli přestalo a začalo svítat. V Pile v jednotě jsme si koupili rohlíky a klobásy a vyrazili na poslední kilometry. Ty vedly přes zříceninu Andělskou Horu a kolem potoka po hranicích vojenského prostoru. Dokonce jsme 3krát brodili potok. Poprvé bez problémů, podruhé už to bylo horší a po třetí už byl potok hluboky a široký a už to nebyla hračka. Odtud jsme to měli do kempu už jen 10 kilometrů. Dorazili jsme asi v 11:09. Potom jsem si už jen lehli do spacáku a spali až do 16 hodin. Pak už jsme se najedli a šel jsem chvíli do hospody.  Ráno jsem se zbalili a v 10 bylo vyhlášení výsledků. Došli jsme v čase 27:04. Mě to stačilo v DTM1 na 5. místo s propastným rozdílem 13 hodin na 4. místo. Táta byl s Dinkym v kategorii DTM2 na 8. místě.
cesta domů už proběhla bez problémů. Sice bylo hodně asfaltu, ale mě se to líbilo

Fotky jsou na http://pefo.rajce.idnes.cz/Krusnohorsky_dogtrekking_2008/

 

Železnohorská toulka 2008
Když mi přišla pozvánka na tuto akci tak bylo rozhodnuto. Přeci o velikonočním víkendu nebudeme sedět doma.
A tak jsme v sobotu 22.3.2008 seděli už v 6:45 ve vlaku směr Chrudim. V Pardubicích se k nám připojila Kristýna a Tjabo a tak jsme už nebyli tak sami. Už v 8:45 jsme byli v Chrudimi. Museli jsme chvíli počkat na Peťu a spol než dorazí a tak jsme sedli do čekárny. V tomto krátkém čase se stihl Berťa s Tjabem chytnout kvůli tomu, že si ke mě Tjabo čuchl. Asi za 20 min dorazil zbytek účastníků výpravy a mohli jsme vyrazit. Nakonec jsme vystartovali ve složení: Juliána+Bero(BOTer.), Michal+Cris(BOTer.), Petr+Gera(NO), Kristýna+Tjabo(žába) a my(měl jsem s sebou jen Bertíka). Cesta ze začátku ubíhala docela rychle a naštěstí se nepotvrdily naše obavy z ošklivého počasí a slunko pěkně svítilo. Asi po 7 KM jsme se s Kristýnou docela rozešli a lehce zvýšili svoje tempo a tak jsme semtam na zbytek počkali. Ani jsem netušil jak jsou Železné hory pěkné. Procházeli jsme kolem mnoha rybníků a taky údolím řeky Chrudimky. V tomto údolí byla nádherná chatová osada ne moc trefně nazvaná "Peklo". Kousek za ní jsme u ohrady s koněmi čekali na zbytek a taky jsme klukům trochu zaházeli klacek aby se trochu odreagovali. Taky jsme procházeli známou vesnicí Ležáky, která byla v roce 1942 vypálená. Sice je hezké to vidět, ale atmosféra místa nic moc. Kousek dál jsme ve vesnici Včelákov počkali a tam se odpojili od zbytku a pokračovali dál. Mysleli jsme, že na ně ještě někde počkáme, ale bohužel už to nevyšlo.Pomalu se začalo stmívat a sněhu přibývat. To na našich tvářích způsobilo vrásky, jelikož se blížil hodina našeho bivaku. V hospodě v Hlinsku jsme si dali čaj a klukům jsme dali večeři. Dokonce nám sami donesli i vodu pro psy čím si nás získali. Asi v 8 jsme vyrazili už s človkou dál, jelikož jsme byli teprve na 38 KM a potřebovali jsme dojít alespoň na 50. Po tom co jsme se trochu zamotali v Hlinsku jsme šli dál. Prošli jsme známým skanzenem v Hlinsku. Naštěstí bylo jasno a tak jsme mohli chvílemi jít i bez čelovky. Například průchod dalším skanzenem na Veselém kopci za úplňku rozhodně stál za to. Náš bivak byl asi na 49 KM před vesnicí Trnová Kamenice. Postavili jsme se přístřešek a se psy v náručích usínali.
Ráno jsme vycházeli asi v 7 hodin. Ze začátku se šlo docela dobře, ale s přibývajícímy kilometry se čím dál častěj dostavovala myšlenka na Chrudimské nádraží. Obědvali jsme na hradě Oheb s výhledem na Sečskou přehradu. Největší šok přiel po tom, co jsme si špatně spočítali kilometry do cíle a místo 12 jsme měli ještě 15,5. Byla to psychicky opravdu rána.  Ještě k tomu začalo sněžit a protože bylo opravdu teplo tak to hned tálo. My se tamk brodili strašným bahnem. Nakonec jsem dorazili na nádraží v Chrudimi asi v 16:15. Vlak nám jel asi za 20 minut což bylo ideální.. Už jsem dlouho tak rád neviděl židli.V nohách jsme měli poctivých 92 KM + bloudění.  Bertík téměř ihned usnul. Domů jsme dorazili v půl sedmé.
Nezbývá než poděkovat Petrovi za super velikonoční akci, ketrou jsme si opravdu užili a rádi si ji někdy zopakujeme. Byl to super trénink na Krušné hory-fyzický i psychický. Takže ještě jednou díky všem účastníkům za pohodu a hlavně Kristýně za příjemnou společnost.

Fotky od Julči Nádvorníkové najdete na http://kolivlci.rajce.idnes.cz/dogtrekking_Zelezne_hory_2008/

 

Mistrovství sluneční soustavy v Dog - Frog jarním polohorském Maraton-Midu

Na tuto akci jsme vyrazili o "jarním" víkendu s Kristýnou a Tjabem. Spolu s Bertíkem jsme nasedli v neděli ráno do vlaku směr Ústí nad Orlicí. Cesta proběhla bez větších problémů. V Ústí jsme se nejdříve vypravili hledat rozcestník kde jsem zjistili, že se máme vrátit tam odkud jsme přišli. Odtud jsme se už vypravili po červené značce směr Brandýs. Ale to bysme nebyli my abysme se jí drželi dlouho. Asi po 2 kilometrech jsme zjistili, že značka není a tak jsme šli cestou necestou, polem nepolem ale přibližně správně Protože jsme potřebovali dát psům napít rozhodli jsme se slézt dop údolí k Orlici. Asi v půlce sestupu nám cestu překřížilo stádo muflonů a zvlášť Tjabovi se moc líbili. Nakonec jsme nějak slezli a mohli se vydat kolem Orlice. Kousek za Brandýsem jsme se zastavili a kluci se trochu vykoupali i když Berťovi se do vody vůbec nechtělo když mu žába ten klacek může donést. Když šla kolem strará paní na nedělní procházku tak jsme se od ní dozvěděli, že je Tjabo pěknej rotvajler a že bude mít z té studené vody revma. Berťa se ještě utřel o Kristýnu a mohli jsme pokračovat. Cestou jsme potkávali docela dost lidí, kteří si po nedělním obědě vyšli na procházku. V Chocni jsme si dali první letošní zmrzlinu a vydali se ještě na malý 8 km okruh na kterém jsme MĚLI potkat 2 hrady. Nepotkali jsme sice ani jeden, ale cetsa lesem byla příjemná. Jako stvořená na koloběžku nebo kolo.  Na nádraží jsme dorazili o hodinu dřív tak jsme se stihli ještě najíst než jsme každý odjeli na jinou stranu domů. Tuto akci jsme si užili jarního počasí i když je teprve únor a určitě stála za to.

 

  

  


 


 

 

TOPlist